Kangal je, jak známo, od přírody rytíř v těle psa se lví mrštností a elegancí. Ochraňuje nejen svoji smečku, ale i kamarády a slabší jedince, je-li na nich pácháno příkoří. Gizemin páníček se o tom přesvědčil na dnešní ranní procházce.

Jak v tom dnešním větrném počasí šli, bavili se oba páníčci o všem možném i nemožném, Gizem poskakovala okolo Samíka, provokovala ho a vybízela marně k hrátkám, labradoří lenoch se pro hru na honěnou nenarodil…

Když naše čtveřice procházela kolem zahrady, kterou hlídá berňák (nikoli berní úřad, ale bernský salašnický pes) Bet, dali se oba páníci i s tím Betovým do řeči, což se oběma psím mužským nijak nezamlouvalo – vrčeli, doráželi na sebe, člověk by si s úlevou mohl říct, že naštěstí bez následků. Aby psy zklidnili, vzal Velkej Sam svého kamaráda s tím, že bude lepší pokračovat v chůzi. Ale ouha! Zničeho nic se u Sama objevil Bet a šel mu po krku, znovu a znovu se po něm sápal. Samík si to samozřejmě líbit nechtěl nechat, není to žadný poseroutka, ale berňák je přece jenom jiná váhová kategorie, tenhle zápas by moc férový nebyl. Velkej Sam k Betovi přiskočil, chtěl ho odtáhnout, leč ten se po něm zuby ohnal a kousl ho (jak se později ukázalo, naštěstí jen povrchově).

K Betovi přiskočil i Gizemin páník, popadl ho za obojek a odtáhl stranou, v tom se do celé záležitosti vložila i Gizem – ač s Betem nikdy neměla sebemenší problém, naopak, hrává si s ním, když se při procházkách potkají, tentokrát po něm vystartovala a chtěla mu vyprášit kožich, musí přece svého věrného zrzavého kamaráda ochránit! Její páník tak měl plné ruce práce – v jedné ruce Beta, druhou současně odháněl útočící Gizem. Nakonec se mu podařilo Beta odvléci na jeho území a předat psa jeho zcela konsternovanému pánovi, který se za celou dobu nezmohl na nic jiného, než konflikt sledovat a pak jen koktat k Velkému Samovi omluvná slova: „Já si nevšiml, že jsem nezavřel bránu, moc se omlouvám. Pes je docela určitě očkovanej, nebojte…“

„Je to vůl,“ prohlásil po chvíli, když už byli z doslechu, na adresu Betova pána Velkej Sam.

„Neudělal to schválně, stát se to přece jenom může každému. Kdo ví, kdy se podaří mně nechat odemknutou branku…“

„Ne, říkej si co chceš, to mi nevymluvíš. Je to vůl. Psa si má hlídat. Jenom tam stojí a čumí a nechá nás, ať mu zpacifikujeme jeho psa….
Jsem naštvanej.
A kousnutej.
Je to vůl…“

Kráčeli tak spolu k jejich Růžovému paloučku a Samík obdivně šeptal Gizem do ouška obdivná slova: „Jsi úžasná. Jsi taková moje Mirka Dušínová…“