Buď pozdraveno, moje psomilný čtenářstvo. Tak jsem si říkal, že vám možná ani nepodám raport, páč je tady zase ten zvláštní měsíc. Jakej že je to měsíc? Cože? Že ledního hokeje? Tak to jste vedle jak ta jedle. Měsíc práce, podle svátku práce? Tak na to zapomeňte, to platilo v dávnejch časech, že se o práci mluvilo jen v květnu, teď se maká pořád. Svátek lásky? No, to už jste hodně, opravdu hodně blizoučko. Ale páč mi nikdo žádnou nevěstu nepřivede a nechávaj to jen na mně, je to měsíc vyhlížení. To vám začne hárat jedna holka, sotva dohárá, začne jiná, a já trpím. Nežeru, hlasivky si můžu vyzpívat do oněmění, ale nic. A tak pořád jen vyhlížím: Vyhlížím ve dne, vyhlížím v noci, vyhlížím za sluníčka i za deště, když je jasno i pod mrakem, za mlhy, za tepla, dokonce i za mrazu (No fakt, i za mrazu – ten můj dvounohej magor ještě na začátku měsíce topil stromům, a to jen proto, aby zachránil to, co na nich má vyrůst. Fuj! Vždyť to stejně není k žrádlu!). Zkrátka pořád jen vyhlížím nevěstu a doufám, že se z měsíce vyhlížení konečně stane ten měsíc lásky. Jen se mi to vyhlížení stává čím dál těžší, páč za chvíli na louce už přes tu džungli neuvídím, ale čich mám pořád naštěstí skvělej…
Abych nezapomněl – abych zaujal, musel jsem si pořídit novej náhrdelník. Ten starej, koženej, toho moc nevydržel: Když jsem šel s mojí dvounohou mamkou ven, nějak jsem se nepohodl se sousedovic retrívrem Kubou, a jak jsem byl na vodítku a trošku jsem zabral, panička kouká, že drží v ruce vodítko s roztrženým náhrdelníkem, zatímco já Kubovi vysvětlovat zásady slušnýho chování. Měl jedinou kliku, že byl za plotem… Tak teď mám náhrdelník novej, ale ne zlatej, jako má kdejakej idiot, ale koženej, z pěkně tlustý kůže. Ten prej vydrží mnohem víc. Pche, až bude starej, zase si vynutím novej, ale to těm mejm dvounožcům raději říkat nebudu.
Jo – kdybyste náhodou zapomněli, tak je dneska sedmadvacátýho, to znamená, že mám pravidelný měsíční narozky, tak koukejte naklusat s flákotou. A za měsíc budu mít takový ty opravdový narozky, už mi budou přesně čtyři člověčí roky. A dneska by měla narozky Gizem, už by jí bylo devět let, tedy by už byla zralá dáma, tak na ni fotřík myslí. Ona je v Bájný Anatolii a určitě se tam má dobře. Tam je prej všeho žrádla hojnost. A ani se tam nenudí, když jí společnost dělá její dcera Adalet neboli Adélka.
No a co tak ještě dělám? Samozřejmě, že si pořád ještě občas hraju, ale na hraní mám pořád času míň a míň. To víte, fotřík – pořád mě nutí, abych mu pomáhal, div že ze mě kůži nesedře! Takovej na mě je! To vám kolikrát upadnu až do úplnýho bezvědomí…
A to vám pro dnešek stačí, už jsem vám toho navykládal dost, musím letět pověsit se na plot, něco krásnýho zapět a vyhlížet, jestli se konečně objeví ta pravá.
