„Tohle musím mít! Tuhle atrakci mi musíš pořídit domů,“ říká Gizem páníčkovi po návratu z ranní procházky, kdy jako několikrát předtím zdolávala kopce zeminy, aby se na jejich vršcích usídlila jako na rozhledně. Kopce, rozhled a přehled, to je zkrátka něco, co tito psi milují.
„Hele, nevymejšlej si. Dostáváš samý dobroty, hraček máš plnou zahradu a ještě tohle. Zapomeň,“ rezolutně páník odmítá její prosby, stejně jako táta odmítá nářky dítěte horujícího pro novou houpačku.

„Prosím, prosím, smutně koukám,“ žadoní pejska s pohledem tak prosebným, že by se i kámen ustrnul. Ale kdepak páník. Je neoblomný. „Když máme to výročí…“
„Co si to na mě ty obludo jedna zase vymejšlíš? Jaký výročí?“
„Téééda, to je od tebe ooooooošklivý! Ty nevíš, kolikátýho je? Ty jsi zapomněl, kdy jsem dala na tvoje medový řeči a nechala se zlákat, aniž bych tenkrát já nebohá tušila, že mi nebudeš chtít obstarat ani pitomou hromadu hlíny?“

„Jsem já to ale hlava děravá!“ praští se páník rukou do čela. No vidíš to! Dnes jsou to přesně tři roky od okamžiku, kdy jsme společně překvapili paničku tvojí přítomností. To je ale fofr. Připadá mi to jako včera. Tolik pěknýho co jsme ale už za ty tři roky, co jsme spolu, prožili, viď?“
„Jo pěknýho – těch hloupejch přivolání…“
„Těch procházek, co jsi za tu dobu absolvovala…“
„Těch hroznejch zákazů – na sedačku nesmíš, do patra nesmíš…“
„Těch piškotů, co jsi během těch procházek zblajzla…“
„Těch ‘fuj‘, co jsem si musela vyslechnout…“
„Těch krav, co jsi za tu dobu spolykala…“
„Těch koček, srnek, divočáků a pošťáků, co jsem za tu dobu musela nechat prchnout…“
A takhle se ještě nějakou dobu trumfují ve výčtu kladů a záporů společného soužití, až toho má Gizem dost a jde si vylít zlost na jiné šelmě. Koho tak zmasit, aby to mělo pořádnou váhu? Lva! Šelma kočkovitá dostává od šelmy psovité (ale ve skutečnosti je to taky šelma kočkovitá, lvice v psí kůži) pořádnou nakládačku, až toho mají obě po chvíli dost – a čumina doslova a do písmene plné zuby.

„Fuj, to jsem se ale zapotila,“ říká už smířlivě čumina páníčkovi. „Moje bříško ti chce něco říct.“
„Copak mi chce ten tvůj věčně hlady užvaněněnej pupek zase žalovat?“
„Moje bříško ti chce říct, že by jedna dobře vychlazená plznička bodla.“
„Ty jsi ale hrozná, víš to? Ale když máme to výročí…“ páníčkova slova už míří do otevřené lednice, z níž vyndává jednu plechovkovou plzeň. Tu má čumina nejraději.
„Áááááá, to je slast,“ libuje si pejska, když jí nápoj zchladí bříško. „Už se nedivím, že to máš tak rád. Ještě, prosím…“