Tak jsem tady zas, vážení a milí, ale rozhodně nepočítejte s nějakým sáhodlouhým čtením. No co se divíte? Z vás nic nekápne a já se mám přetrhnout? To tak! Jsem vyhladovělej a slabounkej jako malý děcko.

Takže to vezmu zkrátka. No, abych se přiznal, ono to ani jinak vzít nejde, páč se toho za ten měsíc novýho neudálo nic moc. Tedy spíš nic než moc, aby bylo jasno.

Už od Vánoc se těším na sníh a na mráz. „Neboj, všechno bude,“ slibovali mi mí dvounožci. Ale prd! Je konec února a po sněhu a mrazu ani památky. Kdo ví, jestli si to nezpůsobili člověci sami, když Dědu Mráze vyhnali. A já se tak těšil na blbnutí ve sněhu! A na ty nádherný květy, který mráz dokáže namalovat na okna! „Si je namaluj sám, když se ti po nich tak stejská,“ řekla mi tuhle panička. To jsou ale nápady! Copak mám ledovej dech jako ten ruskej dědek? Když jsem tohle slyšel, musel jsem si zaťukat tlapou na čelo. Ale co to? Na čele mi zůstal otisk mojí tlapy. To je nápad! Hned jsem vyběhnul ven, tlapy namočil v přírodní hnědi na sklo a vytvořil tak krásný dílo, až se tajil dech. Dokonce i panička oněměla úžasem. Fakt, nekecám, byla tou nádherou tak zaskočená, že nevydala ani hlásku. S ohromným zalíbením jsem si pak ten přenádhernej obraz z boudy prohlížel.

Asi už víte, jak moc mě láká Míšin sedací pytel, kterej je pro mě tabu. Tedy měl by bejt, ale já to občas přece jen zkouším: Tu si na něj ledabyle položím tlapy, jindy si jakoby náhodou lehnu přes jeho okraj a tuhle se mi na něj podařilo sednout, a to úplně stejným způsobem, jako to dělají dvounožci, takže si mě nikdo vůbec nevšiml, jak jsem byl nenápadnej. Ale sluší mi to na něm, že jo?

No a to je asi tak všechno. Nebrblejte, že je toho málo, pro vás je to dobrý až až. Tak zase za měsíc. A polepšete se!