„Ach jo, proč zrovna já musím mít za páníčka magora?“ posteskla si tuhle Gizem. To bylo tak:

Začátkem června léta páně roku dvoutisícího třináctého bylo chladno, větrno a ukrutně deštivo. Tak deštivo, že se později zvedly hladiny řek a zaplavily nejen lidská obydlí („Brrrrrrrrr, vodu nemám ráda, natož mít ji v pelíšku! Hrůza pomyslet,“ říká čuminka, která nakukuje přes rameno a čte rozepsané řádky.). V tom deštivém, větrném a chladném (ranní teploty nedosahovaly ani deseti stupňů) počasí jste mohli vídat dva pejskaře oděné v šortkách a obuté naboso v sandálech – brodit se potoky vody v botaskách totiž není nic příjemného a klestit si cestu po lukách v mokré trávě do pasu vysoké v dlouhých kalhotách taky nic moc…

„Jestli nás takhle někdo pozoruje, musí nás mít za pořádný magory, říká páníček toho většího z pejsků („To není pes, ale kůň,“ říká Velkej Sam a schytává direkt: „Kdepak, čuminka je pejsek normální velikosti, to jen Samík je chudák nedorostlej, a to proto, že ho páníček týrá hlady…“).

„Proč za magory? Já si naopak myslím, že nás obdivujou,“ opáčí Velkej Sam.

„Nevím, kde bereš ten optimismus – já, vidět takovej obrázek, kterej poskytujeme my dva, mluvil bych o pominutých smyslech…“

„Dobře,“ odvětí Velkej Sam, „tebe mají za magora a mě za frajera“.

A tak v ranních hodinách můžete narazit v Ústí na dvojici pejskařů, z nichž jeden, doprovázen kobylou, je smyslů zbavený, zatímco ten druhý, ve společnosti pejska velikosti králíka, je frajer. Ale dáte-li se s nimi do řeči, rozdíl mezi nimi nepoznáte…