„Nadirku. pořádně tady hlídej a ke gratulantům se chovej hezky, aby za měsíc přišli zase,“ nabádá dvounožec chlupatého kamaráda, který právě slaví dvaadvacátý měsíc svého pobytu na světě. Jeho páníčci vyrážejí po dlouhé době navštívit svoje psí vnučky, Gizeminy ratolesti. Jak strašně to letí, je jim už pět let! Jestlipak nás ještě poznají, honí se „dědovi“ hlavou. Mají nás ještě rády? Je jejich láska trvalá? Je! Je trvalá a kolosální, a to do slova a do písmene! Když vcházejí do zahrady obydlí nejstarší z Gizeminých dcer, přibíhá je radostně přivítat skutečný kolos. „Adélko, ty jsi jako tank!“
„Váží 67 kilo,“ oznamuje její kamarád a páník pan Ťupa. I přes tu váhu je však Adélka rychlá a přebíhá radostně od „babičky“ k „dědovi“, loudí dobroty a dědu přitom, jako tolikrát předtím, podrápe svými drápy do krve. Starému pošetilci to ale vůbec nevadí, je za ty šrámy rád. A samozřejmě o dobroty se hlásí i všudypřítomná Adélčina kamarádka, retrívřice Kittynka.

Když se dvounožci i čtyřnožci vzájemné přítomnosti dosyta nabaží, rozloučí se a vyrážejí do Kralup za nejmladší z Gizeminých dcer, Širinkou. Na místě dvojice vyleze z auta a jde k plotu. Jak to, že tu nikdo nehlídá? Důvod je nasnadě: Na zahradě za domem vidí Širinčin „děda“ Zdeňka, Širinčina kamaráda a páníka, jak tam cosi kutí. To mu určitě bude Širinka nablízku.

„Širinko, Širi!“ zavolá „děd“ směrem k domu. Vzápětí se objevuje nad brankou psí hlava a radostně kňučí a kňučí, dokud nepřijde Zdeněk, který otevře dveře a povolí Širince provést uvítací rituál:
„Ahoj babičko a dědo, já vás tak ráda vidím, co dobrýho jste mi přivezli?“
Vzápětí se objevuje a s návštěvníky se přivítá paní domu, druhá (nebo první?) polovička našich milých ZZ TOP, Zdeňka.

„Tak toho si považujte,“ říká Zdeněk, když už návštěva sedí u stolu a cpe se bábovkou, o kterou se samozřejmě dělí s drahou vnučkou a jejím čtyřnohým společníkem, krysaříkem Kubíčkem. „Širinka ve žrádle nezná ani bráchu, ani ségru. Sáhnout jí do granulí, dotyčnýmu by ukousla ruku, kdyby se opovážil Kubíček, toho by překousla vejpůl celýho, ale když slyšela, jak ji voláš, upustila rozpracovaný žebra, který jsem jí chvíli předtím dal a běžela za vámi!“ Ta slova působí na starého ješitu jako balzám – takhle vysoko jsou v Širinčiných očích její „prarodiče“…

Bohužel nic není věčné, ani výborná Zdenina bábovka, a tak když návštěva sní a vypije nejen  vše, čím je pohoštěna, ale i to, co je před ní utajeno, rozloučí se se čtyřnožci i s milými hostiteli a vyráží domů, kde je čeká Nadir.