„To je dneska zase den,“ stěžuje si dopoledne Gizem páníčkovi. „Co jsme se vrátili z procházky, nezastavím se, kolik mám práce.“ Od rána ochránila svoji smečku od značného množství vetřelců vyzbrojených roztodivnými zbraněmi. „A hele, ty máš zbraň taky?“ udiveně kouká na páníčka, který odkudsi vylovil pomlázku a chystá se na paničku s Míšou.
„Ale kdepak, jsou Velikonoce. Děvčata jsou vyšupaná pomlázkou, a za to, že se jim dostalo takové cti, odměňují vajíčky…“
„Tyhle pohanský zvyky jsou tedy ale pořádně ujetý. Domácí násilí skrývat za tradici a ještě ho odměňovat…“ Čumina nechápavě kroutí hlavou. „Snad jen toho berana bych pochopila…“ a naprázdno polkne.
„Ale jdi, to není žádný násilí. A abys věděla, jaká v tvém páníčkovi dřímá jemná, něžná romantická duše, vymyslel jsem i vlastní koledu, však uslyšíš,“ dodává páník a jde na holky:

„Hody, hody, vřískám,
já vás dneska ztřískám,
zmaluju vám zadnice,
budou jako kraslice.“

Během odpoledního odpočinku pak čumina několikrát tahá páníčka ven: „Pojď na procházku, je docela hezky…“
„Ještě ne, až za půl hodiny, máme sraz se Samíkama, půjdeme na Čepec.“ Za pět minut se ozývá škrábání na dveře. „No co je? Vždyť jsem jasně říkal, že jdeme až za půl hodiny!“
„No vždyť jo. Půlhodina utekla.“
„Kecáš! Je to pět minut!“
„Nekecám. To byla půlhodina. Anatolská půlhodina.“
„Ani anatolská půlhodina není tak krátká, ještě musíš vydržet.“ A tak Gizem nezbývá nic jiného, než vydržet. Ale i ona se nakonec dočká okamžiku, kdy se panička s páníčkem zvednou, obléknou sebe i ji a vyrazí na již tradiční velikonoční výlet na Čepec. A aby přicházející jaro uvítali jak se patří, tedy ovocem, mají naplněný radiátorek hruškovicí, podobně jako Samíkova smečka, a tak cesta na nedaleký kopec vesele utíká. Dvounožci mají co pít, stejně jako oba chlupáči, jen Samík má nějaký divný zvyk se ve vodě, které se chce napít, nejdřív vykoupat.

Při cestě zpět pak začíná být smutněji: malé placatky jsou dimenzované pouze na dvojici konzumentů, a tak záhy začnou pět teskný dutý song. Podobně je pak na tom i pravá kapsa páníčkových piškoťasů, která také není bezedná. Když se Gizem i Samík žďuchanci do piškoťasů marně domáhají svého přídělu, jsou odháněni: „Jděte si k Velkýmu Samovi. Ten určitě něco bude mít. Vždyť víte, jakej je to sysel a skrblík…“
A tak nebohé němé tváře jdou. „No co si myslíš? Že mám piškůtky jen tak pro kdekoho?“ hudruje naoko Velkej Sam. „Copak jsem nějakej automat na piškoty?“
„No to je pravda, nejsi. Ty jsi lakomej. Tedy žádnej automat, ale lakomat,“ odzbrojuje čumina dvounohého kámoše tak, že ten bez dalších protestů odevzdává hned dva piškoty.
„Příště se budeme muset na takovou túru víc placatkově vyzbrojit. Anebo snížit počet výletníků,“ ovšem to už si šuškají oba páníčci jen tak pro sebe, aby je jejich polovičky neslyšely.
A na konci cesty se pak rozloučí a ještě jednou si popřejí: „Šťastné a veselé Velikonoce“.