„Gizi, ke mně!“ Na tento povel si Gizem zvyká od prvního dne. Nejdůležitější povel ze všech možných a v podstatě jediný, na kterém Gizeminým páníčkům záleží. Bez přivolání by to zkrátka nešlo, to je jasná věc, a tak se čuminka učí a je vždy při uposlechnutí odměněna piškotkem.

Součástí výchovy je i naučit psí slečnu slušným mravům ve společnosti, a tak když jsou jí tři a půl měsíce, začne docházet s páníčkem za doprovodu „ségry“, tedy páníčkovy dcery Míši, na cvičák. Jediné, o co páníčkovi jde, je to, aby si zvykla na větší množství psů, nebyla agresivní a uposlechla  přivolání, i když bude obklopena psy.

Na cvičáku čuminka poznává spoustu nových kamarádů, zejména jednoho malého teriéra, s nímž se vždy vyřádí a na něhož se těší. Naučí se chodit na vodítku i když je obklopena psy, páníček se učí, jak jí čistit uši, jak ukazovat zuby, tedy vše, co má slušně vychovaný pes umět.

Bohužel svízel nastává, když výcvikářka zvyklá cvičit německé ovčáky, začne podobně drilovat pastevce. Jednoho dne, kdy bylo mokro a páni chodili se svými miláčky na travnaté loučce v kruhu a část cesty museli absolvovat psi po pruhu mokrého PVC, Gizem přešla dvakrát a potřetí už ne. „Nejsem blbá, proč bych chodila po tom mokrém linu, když můžu jít hned vedle po trávě, kde to neklouže,“ řekla si čuminka. A tak se prostě šprajcnula, že ne. Páníček to chtěl zabalit, neviděl důvod, proč ji k tomu nutit, ale výcvikářka trvala na tom, že to jít musí. „Dejte jí před čumák pamlsek a naveďte ji, to půjde,“ volala. Nešlo. Ovšem ctižádostivá výcvikářka přece musí ukázat ostatním, jak to má pevně v rukou, a tak si vyžádala vodítko s tím, že páníčkovi předvede, jak se to dělá. A prd! S pejskem neudělala nic, ani neměla sílu cuknout s Gizem na vodítku, jen na ni řvala a před ostatními se shodila. A její páníček věděl, že sem už nepřijde. Pastevec není trumbera, který bude donekonečna opakovat něco zcela bezdůvodně jen proto, že to po něm kdokoli, třeba i jeho pán chce.

A tak přišel na řadu nový cvičák. Pán kontaktoval tamní výcvikářku a vysvětlil, proč hledá nový cvičák a že v podstatě jediné, kvůli čemu to dělá, je to, aby byla Gizem mezi psy. Nic víc nepotřeboval, přivolání Gizem už zvládala. Výcvikářka přiznala, že s pastevci nemá zkušenosti, ale ať přijedou. A tak přijeli. Prvních pár návštěv v pohodě, ale výcvikářce zřejmě někdo démonizoval pastevecké plemeno, a tak pánovi jednou řekla, ať pořídí Gizem košík. A to jen proto, že královského pudla, s nímž si hrála, chytla za srst vzadu na krku, což je normální jev a psi si takhle hrají. Nikdy se nestalo, že by si hrála se psem, který by si před ní lehnul na záda a ona by mu šla po krku. To, že jedna kólie šla po Gizem pořád a rvala jí chlupy z krku, přecházela výcvikářka bez povšimnutí.

„Proč košík, vždyť je v pohodě?“

„Pro jistotu, nikdy nevíte, co se může stát a pastevec je pastevec,“ řekla výcvikářka. „Moji psi měli všichni vždy košík. Ten je u mě na prvním místě, potom stahovák a teprve až pak výcvikový obojek (o něm bude řeč později).“

„Tak košík by ti byl asi tak platnej v tom, aby nevystartovala za zvěří,“ pomyslel si pán, ale jedovatou poznámku spolknul. Aby měla klid, košík pořídil. Při další návštěvě vyskočila Gizem z auta, na vodítku a jakmile ji spatřila výcvikářka, spustila:

„Máte ten košík?“

„Ano, je v autě.“

„Tak jí ho nasaďte“

„A proč? Vždyť není vůbec agresivní, není důvod, aby ho měla.“

„Jen jí ho nasaďte. Copak nevidíte, že je na lovu? Je to lovec a kouká po Aničce (onen královský pudl), kterou chce ulovit…

S nevěřícným kroucením hlavou se pán otočil, nasedl se psí slečnou do auta a s vědomím, že cvičák už nikdy, odjel. Bylo to v době, kdy Gizem byla už naštěstí dostatečně socializována a nebylo třeba ji jakkoli zbytečně stresovat. V hlavě mu vytanula myšlenka na slova jeho kamaráda: „Kynolog-amatér, to je diagnóza…“