„Jen tu zůstaň, kamaráde, nikam nezdrhej,“ říká páník Nadirovi, který nakoukl do pracovny a vzápětí se zase chtěl nepozorovaně vytratit. Něco ti ukážu“ a pouští nic netušícímu chlupáči video ze dvou fotopastí na zahradě.

„No, co mi na to povíš?“ říká poté, co Nadirovi přehrál video, na kterém liška obchází past nalíčenou na norka vábící libou vůní sušených rybiček.
Nadir zaraženě stojí, mlčí, přemýšlí… Náhle mu odkudsi přiletí spásná myšlenka: „No co? Já o ní přece vím. Neboj, chystám se na ni – až bude lapenej norek, necháme z něho mámě ušít kožich a jako bonus dostane liščí boa. K norkovýmu kožichu se bude náramně hodit,“ vysvětluje spokojen, jak z té ošemetné situace snadno vyklouzl, otáčí se a na odchodu ještě mezi zuby procedí: „Kdyby sis opravil plot, nelezl by sem ani norek, ani liška…“

Jedovatou poznámku však dvounožec neslyší, resp. Nechce ji slyšet, protože by musel dát tomu nebohému zvířeti za pravdu. A ani nemá náladu na nějaké hádky, dnes obzvlášť. Je sedmadvacátého května, den, kdy měl slavit s Gizem její jedenácté narozeniny… Je celý naměkko, vzpomíná na tu překrásnou fenu, prohlíží si její fotky, pročítá si některé její příběhy a je nesmírně rád, že ten blbánek, jak mu říká, který před chvilkou opustil pracovnu, je zdravý a spokojený…