„Kdepak mám děti?“ říká si Gizem, tázavě hledí na pánička, obchází vnitřek i okolí domu, očichává, hledá…

Děti, resp. Gizeminy oblíbené hračky, jí včera schoval páníček, kterého k ránu v půl čtvrté vytáhla z postele (poté, co nejprve několikrát vytáhla z postele paničku), když s neutuchajícím tenkým kňučením courala do domu a zase ven a věnovala se svým hračkám. Tak jí páníček hračky sebral – doporučují to moudré hlavy udělat v případě, že se u feny objevují příznaky falešné březosti, což je zřejmě Gizemin případ. Jeden a půl měsíce po hárání občas poponáší hračky, občas teskně zakňučí… Cecíky se zdají být ale v normálu, snad to tedy brzy přejde.

„Více pohybu a méně žrádla,“ říkají rady moudrých knih, a tak včera před polednem absolvovala čumina delší procházku než obvykle, po níž se uložila k odpočinku a po svých „dětech“ ani nevzdechla, vpodvečer poté, co páníček přivezl Gizeminu „ségru“ (kterou s ukrutným kňučením čumina málem radostí láskyplně sežrala) z podzimních skautských prázdnin, vyrazila ještě na večerní procházku. Celý večer a celou noc pak odpočívala…

Dnes po ranní procházce slyšela v patře Míšu a začala teskně kňučet, dokud Míša nesešla dolů – že by svoji dvounohou „ségru“ taky mohla považovat za svoji ratolest? Uvidíme, každopádně dnes ji čeká v poledne pořádná procházka…