„To byla nuda, čéče,“ říká Gizem po ranní procházce bez Samíků. „A pak že jsou to kamarádi! Prd! Zrádci to jsou! Namísto toho, aby si užívali pohody a radovali se z naší přítomnosti, jedou si dovolovat kamsi do Chorvatska, odpočinout si od zdejších veder, ochladit se a svlažit se tamním týdenním lijákem.“
„Neodjeli oba Samíci, ale jenom polovina z nich. Ta zrzavá půlka zůstala doma. A s tím počasím v Chorvatsku to Samíkovi páníčci taky snad nebudou mít tak zlé, snad jim alespoň jeden den bude svítit slunce…“
„To oni nechali mýho čtyřnohýho kamaráda chudáčka samotnýho doma? Vždyť umře hlady, žízní a steskem!“
„Ale neboj, neumře. Synové Velkýho Sama se o něho postarají. Dostali jasný instrukce, mezi nimiž kromě dobrůtek byly i pokyny jako např. „naducat polštářek“ či „pomazlit“.

„Tak to jo, to je jiná. Ale pokyny k dodržování přesnýho času venčení Velkej Sam napsat zapomněl. No ten to schytá, až se vrátí,“ rozhořčeně komentuje Gizem a otevírá krasopisně nadepsanou obálku se svým jménem a adresou.
„Kdopak ti to píše?“
„Moje malá prdelinka, nejmladší z mých dcerušek,“ odvětí čumina, prohlíží si fotky a čte dopis od Širinky:

Moje milá maminko,
moc a moc tě zdravím a musím se ti pochlubit. Na rozdíl od tebe jsem kariéru modelky neukončila hned po získání titulu Junior šampión, ale rozhodla jsem se, že pokročím dál. O víkendu jsem se zúčastnila mezinárodní výstavy v Mladé Boleslavi a přivezla jsem si první CAC s hodnocením V1.

„Vidíš, jak je tvoje dcerka cílevědomá? Ne jako ty. Ta slibně rozjetou kariéru hned tak neukončí. Ta umí obětovat pohodlí na oltář profesionální kariéry. No co koukáš jako vyoraná myš? Nedokážeš unést kritiku?“ ptá se páník.
„S kritikou nemám sebemenší problém,“ dí Gizem. „S konstruktivní kritikou. A nejen že s ní nemám problém, já jsem naopak zastánce konstruktivní tebekritiky,“ dodává čumina a pokračuje ve čtení dopisu:

„Ten fešák, s nímž jsem na několika fotkách, je Azmík, pes paní Freislebenové. Oba jsou moc fajn, jsou milí a Azmík je frajer…“

„Oba jsou milí? Děvenko moje nešťastná!!! Azmík je krasavec, to musím uznat, a možná je i milej. Ale paní Freislebenova??? Od ní se koukej držet zpátky. Anebo ne, ještě lepší bude, když jí něco provedeš. To je ta, která tebe a tvoji sestřičku nazvala Godzilkami, když jste byly ještě malé!“ neudrží Gizem emoce a rozhořčena musí odběhnout vyloudit piškot, protože sladké je prý dobré na nervy.
„Kdepak jeden, to musíš nakulit celou hrst, paničko, abych se alespoň trošku uklidnila.“ Posléze se opět vrací a dočítá poslední řádky:

Tak jsem se ti musela pochlubit. Nevíš, jak se má Adélka? Nezakousla zase nějakého útočníka? A jak se má babička, teta Míša a děda? A hlavně jak se máš ty? Máš všeho dost? Jsou na tebe hodní? Už dlouho jsi o sobě nedala vědět, napiš, prosím.
Pozdravuj ode mě babičku, tetu, dědu a všem posílám milión tlaminek zubinek.
Tvoje nejmladší dcerunka
Ayşirin Gizem from Kangalhill.

„Širinka má pravdu. Kdypak jsi jí naposledy napsala, no? Měla by ses stydět.“
Gizem sklopí zraky. „Když já mám teď tak málo času. To víš, mám starosti s evidencí zájemců o tu naši knížku. Jo, když už jsme u toho, napiš tam taky, do kdy a kam si mohou případní zájemci o knihu napsat.“

A páníček poslechne a píše, že zájemci mají možnost si knihu za nekřesťanské peníze objednat do konce září na Gizemině emailu: gizemin@email.cz