„To máme dneska krásně,“ řekli si ráno Gizemin páník s Velkým Samem. „Co kdybychom vyrazili odpoledne na ,dlouhou‘ ? Mohli bychom vytáhnout i rodinný důvody…“

Jak řekli, tak i udělali. Vytáhli ven i paničky, a tak teď kráčí šestnáctinohá šestičlenná skupinka prosluněnou zasněženou loukou a aby té blankytné modři nebylo málo, rozjasňují si dvounožci pohledy občasným popíjením životadárné tekutiny.

„Fuj, jedeš! Potvoro nenažraná!“ Gizem využívá okamžiku, kdy její páník zaměstnán naléváním pochutiny odhalí před její věčně nenažranou tlamou otevřenou pravou kapsu, do které pejska zaboří svůj nenechavý čumec.

O něco později v lese si Gizemin páníček všimne, jak si čumina v ústraní v tichosti nacpe tlamu obrovským kusem čehosi, co připomíná kančí srst. „Fuj!“ Velmi nerada hlasité zvolání bere na vědomí a ono chlupaté cosi pouští z tlamy. Ovšem jakmile se k ní na vzdálenost delší něco málo než pět metrů přiblíží Samík, začíná pouštět hrůzu: vyvalí oči, nakrabatí čumec a vycení zubiska tak, že chudák vůbec nic netušící labrador ji raději v úctyhodné vzdálenosti obchází. Další páníčkovo hlasité „fuj!“ naštěstí Gizem taky poslechne, kořist nechává ležet a skupinku jen velmi neochotně následuje.

Z radosti nad tím, jak Gizem poslechla, její páník vyndává placatku, rozlévá ostatním dvounožcům tekutou radost a notně posilněn jejím účinkem začne dvojici Samíkových páníčků vyprávět:

„Ta čumina je tak rozežraná, to je děs. Představte si, že my už se doma ani v klidu nenajíme. Jakmile cvaknou dvířka lednice (a že se snažíme lednici otevírat a zavírat neslyšně), Gizem okamžitě vyskočí z pelechu a jde loudit: z tlamy jí tečou provazy slin, které kapou na podlahu (od té doby jí říkáme kapoun) a hypnotizuje nás svým tesklivým pohledem tak nechutně, že mu nelze odolat.
Zdokonalila se v tom tak, že lidskému sluchu nepostřehnutelné cvaknutí dvířek lednice či zašustění sáčku, který by mohl obsahovat nějakou lahůdku (a to ona pozná zcela neomylně i podle zvuku) slyší i zvenčí. V tu chvíli začne škrábat na dveře takovou silou, že otevřít musíme, jinak by dveře vyvrátila!
Došlo to tak daleko, že její citové vydírání se stalo natolik nesnesitelné, že jakmile se před nás posadí a začne žebrat, nevydržíme to a vše, co máme na talíři, rovnou odevzdáme.
Donedávna jsme to řešili tak, že kdo se chtěl najíst, zavřel se s talířem na toaletu a zamknul za sebou. Ale na co všechno ta bestie nepřijde: udělala si šperhák, šikovným grifem zvenčí zašťourá v zámku tak, že uvnitř klíč vypadne, ona si odemkne a vyzývavým pohledem zírá na konzumenta v nedůstojné pozici na míse, dokud ten neodevzdá vše, co ještě na talíři zbývá.
Naštěstí nás napadla spásná myšlenka: Budeme jíst v patře! Na schody jsme dali zábranu a chodíme jíst do ložnice. Tak to fungovalo až do včerejška. Včera totiž, když jsem si chtěl pochutnat na kousku gothaje s rozpečenou starou houskou (nic lepšího nemáme, všechno lepší dostává psina), nesl jsem k ústům první sousto, když vtom mi z toho obrazu, který se mi zjevil, zaskočilo tak, že jsem se málem udusil: za oknem na mě prosebně zíral pár smutných čokoládových oči, pod nimi pak z pootevřené mordy co chvíli se olizující tekly potoky slin a s ohlušujícím rachotem bubnovaly na parapet okna v přízemí…

Tak takhle my na tom jsme,“ dovypráví Gizemin páník a chce znovu rozlít do kalíšků tekutou dobrotu, ale z útrob kovové nádoby se ozývá už jenom smutný zvuk. Zvuk tak teskný, jak jenom srdcervoucí může být zvuk vydávající vypitá láhev…