„Kdopak se nám to tu prochází? Ale, ale…“ Slečna Nejmladší je slečna potvůrka, a to potvůrka šikovná. Bez cizí pomoci se umí vyhrabat z místa, kde se jí to zrovna nezamlouvá, v tomto případě z pejsčí ohrádky. „Tak to ne, děvenko, budeme muset ohrádku zvýšit,“ dodá páníček a jak řekne, tak se i stane. To by tak hrálo, aby si slečinky pochodovaly po domě, jak se jim zlíbí.

Děvenky dnes přijdou o oblíbený piknik v trávě –  ráno fičí silný vítr, a tak dostanou mňamku v mističkách doma. Když se napucnou, namísto toho, aby se svalily, hýří energií a pustí se do zápasu. Za vším je zase ta provokatérka  Nejstarší…

Pranice naštěstí netrvá dlouho, terčem zájmu se stává oblíbená hora z povlečení připraveného do jejich pelechu a taky jedna z máminých oblíbených hraček, buřtík na laně. Ale ouha! „Holoto, na mě si nepřijdete,“ myslí si Gizem a přiběhne potomky terorizovat: nejprve je pod záminkou hygieny zmasí a když se z jejího zákroku princezničky vzpamatovávají, buřtíka na laně jim sebere. „To by tak hrálo! Na moje hračky zapomeňte“ a s kořistí upaluje ke dveřím.

Čím dál víc si teď chce a potřebuje Gizem od malých rošťáků odpočinout. Napít jim moc dávat nechce, jen občas je chodí domů zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Ale i když na obě holky dohlíží, dělá to tak, aby na ni štěněnky nemohly: zatímco si v předsíni hrajou, máma si hupsne do ohrádky, jen hlava jí vyčuhuje a zpovzdálí dění poočku sleduje. Až v okamžiku, kdy šarvátka mezi sestrami začíná být ostrá, holčičky začínají nebezpečně vrčet a hrozí, že si půjdou po krku, máma vyskočí a jde je umravnit.

V čase, kdy dvounožci obědvají, jde Gizem za nimi ke stolu, hází smutnými pohledy od jednoho ke druhému a když to nezabírá, skládá se u nohou stolu: co kdyby přece jen něco upadlo. Ale to nemá dělat! Okamžitě se na ni sesype dvojice hladových upírků, jeden zepředu, druhý v krkolomné poloze zákeřně zezadu hlavou dolů a už se přicucávají a sají a sají. Musejí rychle, vědí, že máma je moc dlouho tolerovat nebude.

Když je máma vysátá, prcci si jdou po svých. Ještě trocha hrátek s oblíbenou obuví a pak se ukládají k spánku, je vyhlášen polední klid.

Odpoledne už nefičí, a tak jakmile děvčata otevřou očka, jdou si hrát ven. Je tam tolik hraček, nevědí, kterou ztrestat dřív. „Hele, ten balón se mi líbí,“ myslí si Nejmladší a už ho zpracovává. Ale kdepak! Už zase je tu krkavčí matka, která okamžitě po míči skočí a před vlastní ratolestí ho odnáší do bezpečí.

Co jiného holčičkám zbývá, než si hrát spolu? Laškují spolu, občas i nějaký ten štulec padne, když v tom se ukáže zlá mámina povaha:  aby obě ratolesti pozlobila, vezme Bohumila a jde s ním ke štěněnkám: „Chtěly byste si s ním hrát, že jo? Tůdle nůdle, je můj,“ provokuje a oběmě se krutě vysmívá.

„Jen se posmívej, jen blbni,“ shodují se holčičky. „Však my ti to jednou spočítáme, macecho…“