Tak je to v cajku, nebo spíš v CAJCu. První výstavou, kterou čuminka absolvovala, byla hned mezinárodka. Samozřejmě, že by  lepší bylo naučit se někde na klubovce či národce, ale tahejte se někam stovky kilometrů, když Litoměřice jsou hnedle za rohem…

Poté, co celá rodinka s čuminkou dorazila na výstaviště, odebrala se hned k „jedenapadesátce,“ tedy ke kruhu č. 51, kde se měla psí slečna spolu s dalšími molossy předvádět. Páníček ji vzal do kruhu, ten s ní oběhl, dal za odměnu pamlsek a šli ven. To se po chvíli opakovalo s tím rozdílem, že po oběhnutí kruhu páníček Gizem posadil a chtěl, aby mu ukázala zuby. Nervózní slečna nechtěla, musel jí tlamu otevírat silou. Dal jí odměnu, šli z kruhu a po chvíli celou proceduru opakovali, Gizem opět nechtěla ukázat zuby.

„Vidím to bledě, rozhodčí nás asi pošle domů. Co se dá dělat, když neukáže zuby,“ řekl muž paničce.

„Však se svět nezboří (tedy ona doslova řekla, že se to nepoto, ale cožpak to lze veřejně ventilovat?),“ odvětila panička. Čuminka pak stačila vyvrčet pár psů, kteří se s ní chtěli seznámit, mezi nimi dokonce i Damiana, jejího bráchu z předchozího vrhu. Podle všeho byla vyvedena z rovnováhy  – doposud byla zvyklá potkávat jen samé menší psy, ale najednou potkávala stejně velké a větší…

Přesně v devět hodin, kdy se mělo začít, organizátoři oznámili, že se kruh narychlo kvůli blížícímu se dešti stěhuje do pavilónu.

Šlo skutečně o provizorní řešení – páníčci s velkými psy museli běhat v poněkud stísněných podmínkách v mizerně osvětleném prostoru, nicméně podmínky měli všichni stejné.

Když přišla Gizem na řadu, kupodivu způsobně u nohy absolvovala kolečko. Pak si srbský rozhodčí ukázal na zuby. „Copak, bolí ho snad? Aha, on asi bude chtít zuby ukázat. A moje asi ne,“ pomyslel si páníček, čuminku povelem posadil a ač ateista, modlil se, aby to zvládla.

Zvládla – a tak se s prvním ohodnocením CAJC za mohutného lijáku celá rodinka spokojeně vydala domů.