„Už víš tu novinu?“ ptá se v sobotu na odpolední procházce Gizem páníka poté, co jemu a „ségře“ předvedla jako správná hérečka uvítací etudu: Míša s páníčkem se vrátili z týdenního pobytu na horách a čumina je přivítala srdcervoucím kňučením a láskyplným žužláním uší, že by oko slzu uronilo, kdyby nevědělo, že po dvounožcích pejska celý týden ani nevzdechla a užívala si pohody s paničkou…

„Jakou? Copak se přihodilo? Nic nevím,“ říká páník, přestože ví, ale nechce Gizem kazit radost.
„Širinka už je, stejně jako já, Český junior šampion,“ pronese s pýchou v hlase, hrdá na nejmladší ze svých dcer. „Před týdnem byla v Brně na mezinárodní výstavě DUO CACIB a jak v sobotu, tak v neděli excelovala. Ale mám o ni velmi vážné obavy. Bojím se, jestli není vážně nemocná či nějak postižená. Představ si, že mi poslala i nějaký fotky, který jsem si mohla prohlídnout, ale v obálce byly i nějaký další, který přede mnou panička schovala. Ani dopis, který byl přiložen, jsem si nemohla přečíst, mohla to jen udělat panička sama.“

„Dopis jsem nečetl, ani fotky jsem neviděl, tak honem,“ páníček na to a dvojice upaluje domů, kde páníček otevírá obálku, vyndává z ní psaní a čte:

Milá babičko, milá teto, milý dědo,
následující řádky jsou určeny i mojí mamince, ale pouze ty, které nejsou označeny červeně. Je to proto, že velmi dobře vím, jak úzkostlivě dbáte o maminčinu výchovu a nechci Vás uvádět do rozpaků. Stejně tak byste neměli mamince ukazovat některé fotky – však vy už poznáte, které to jsou.…

Před týdnem, přesně v sobotu 7. února ráno, jsem nakoukla oknem do pokoje a moji kamarádi a páníčci na mě udiveně hleděli, co ještě dělám venku, když už mám být v autě. Tak jsem do něj tedy vhupsla a vyrazili jsme do Brna na moji druhou „ostrou“ výstavu. A protože šlo o výstavu dvoudenní, byly to vlastně výstavy dvě.
Jakmile jsme přifrčeli, vyskočili jsme z auta a hurá k našemu kruhu. „Docela konkurence“, pomyslela jsem si, ale nic jsem na sobě nedala znát, abych páníky zbytečně neznervózňovala. Ale jak se ukázalo, obavy fakt nebyly na místě: odkroužila jsem si svoji kategorii, vysloužila si hodnocení V1 CAJC a abych svým dvounohým kamarádům udělala ještě větší radost, odcházeli jsme z brněnského výstaviště ještě navíc s oceněním BOJ, tedy Best of Junior.

„A teď pojedeme do penziónku, pořádně si odpočinout,“ prohlásila panička.
„To nemyslíš vážně, že ne?!? Já, hvězda dne, přece nebudu spát v nějakém zaplivaném penzionu na okraji města! Koukejte to otočit k nejbližšímu pětihvězdičkovýmu hotelu v centru, jinak vám zítra udělám ostudu!“
Moji milí dvounožci zcepeněli úžasem, ale nic jinýho, než poslechnout, nemohli, sic by druhý den ostrouhali, a tak jsme se ubytovali v luxusním hotelu. Byla jsem docela vykulená, když jsme otevřeli dveře docela malinkého pokoje jen s postýlkou pro mě samotnou. „Kde budete spát vy?“ ptala jsem se, ale odpovědí mi bylo pouze hlasité dvouhlasné vzdechnutí.
Nakonec jsem se však uskromnila: „Chodí se mnou v kruhu, zaslouží si trošku pohodlí,“ řekla jsem si a na kousek svého lůžka jsem pustila páníčka. Panička se chtěla taky vmáčknout, ale kdepak, jejímu přemlouvání a prosbám jsem odolala, a tak musela noc strávit na podlaze.

V neděli ráno jsme pak zamířili na výstaviště, a i když byl rozhodčí velmi důkladný, nenašel nic, co by mi vytknul, a tak moje hvězda mohla opět zazářit: V1 CAJC, BOJ a ještě k tomu BOB – ten jsem přidala páníčkům jako bonus za to, co je psáno červeně a co není určeno pro máminy oči.

No a pak jsme už nasedli do auta a jeli domů vše řádně oslavit. A to je asi tak vše, co mě napadá, že bych Vám měla napsat.

Milión zubinek a pusinek na čumáček a na člověčí tlamičky posílá
Český junior šampion Ayşirin Gizem from Kangalhill.

„Hele, co není určeno pro moje oči?“
„Nebuď zvědavá, budeš brzy stará. Ale neboj, Širince nic není, je v nejlepším pořádku, to jen její páníčci si zadělávají na těžkosti,“ říká čumině páník a se smíchem jí dává piškot, aby jí zacpal tlamu a zabránil dalším dotěrným otázkám…