„Dej mi pac…“ Který z pejskařů by tato slova neznal? Zná je samozřejmě i Gizemin páník, a tak jakmile se tato zaklínací formule ozve, páník uposlechne a honem běží čumině dát pac – prasečí…
„Taky jsi mi ji mohl dát až pod čumec,“ stěžuje si Gizem. „Přece po mně nechceš, abych se zvedala? Nepřineseš mi ji? Tak já až půjdu kolem, tak ti udělám radost a vezmu si ji.“
„Co můžeš sežrat dnes, neodkládej na zítřek,“ praví moudré anatolské přísloví, a tak se čumina po chvíli raději zvedne a dobrotu si vezme – co kdyby ji někdo v nestřeženém okamžiku čmajznul…

Když pak dobrota v žaludku slehne, jde se na procházku – na dlouhou s motivačními prvky, jak Gizemin páník říká zastávkám v restauračních zařízeních. Jde i panička a samozřejmě nesmí chybět ani Samík s dvojicí svých páníčků.
Cesta po lukách příjemně ubíhá, pak přichází na řadu jedna zastávka, po chvíli druhá… V rozverné náladě se pak vpodvečer ubírá naše pětice cestou zpět lukami. Nezodpovědní dvounožci v dobrém rozmaru mezi sebou klábosí, a tak ani pořádně nesledují, co jejich „děti“ vyvádějí. A znáte to: jakmile jsou děti bez dozoru, hrozí průšvih. Hračky, plačky – říkávaly nám babičky, když se hry vymkly kontrole. A tentokrát je to stejné – Gizem se Samíkem dovádějí, honí se, strkají se, až to čumina přežene a svého labradořího kamaráda povalí docela necitlivým způsobem, a to tak, že Samík začne pajdat.

Druhý den Velkej Sam píše Samíkovi omluvenku z ranního venčení a následující den, když se Samíkův stav nelepší, s ním jede na veterinu.
Všechno zlé je však nakonec i k něčemu dobré: zlomeného naštěstí nic není, jen loket je pohmožděný a nateklý, a tak Samík dostává injekci a léky. Avšak rentgen odhalil začínající artritidu. Snad dostatečně včas na to, aby léčba mohla být úspěšná.
Teď má Samík předepsaný minimálně týden klid na lůžku, Gizem se bude muset bez jeho společnosti obejít. „Což o to, já to zvládnu, hlavně aby byl ten prcek zrzavej v pořádku,“ říká.