„Když pohyb, tak pohyb,“ říká si větřící Gizem a myslí přitom na slova, jež jí byla kladena na srdce, že chce-li mít zase zpět svoji figuru bez vytahaných cecíků, musí se hýbat, běhat… A  tak hup do vysoké trávy a peláší jako o závod.
„To není jen tak, nevěřím, že by moje slova o pohybu brala až tak moc vážně,“ pomyslí si páníček a bedlivě sleduje, bude-li se něco dít. A bude: nějakých 20 – 30 metrů od luční pěšinky čumina ruší v siestě prasečí rodinku. Gizeminu přítomnost a rušení v odpočinku nesou divočáci nelibě, přesto se  zvedají a dávají se na úprk, k páníčkově úlevě směrem od něho – dva černé kolosy, které  doprovázející vlnění vysoké trávy, jež dává tušit početné štětinaté potomstvo.
„Fuj, ke mně!“ Velmi nerada, velmi neochotně, ráda by se přátelila, přesto se čumina zastavuje, sleduje vlnící se trávu a váhavým krokem se vrací k páníčkovi.

Po návratu domů dostává snídani a pak si hraje s hračkami, kterých má plnou podlahu pokojíku, ve kterém už pro ně není skoro k hnutí. Probouzí se i Gizemina „ségra“ a jde čuminu pozdravit, když v tom páníček zvenčí zaslechne: „Fuj, Gizi, to nesmíš!“. Vyběhne ven a co to nevidí – Gizem se jala lovit nemotorné ptáče, které ve snaze naučit se létat vybralo si velmi špatný směr a přistálo pejsce téměř před čumákem. Páníček okamžitě přiskočí, nebohého opeřenečka odchytí a sledován ptačí mámou ho vypustí do vedlejší zahrady, odkud přiskotačil.
„To nesmíš,“ hubuje čuminu.
„No tak promiň, myslela jsem si, že jste mi pořídili nějakou novou, moderní hračku, no. Kdo se v tom má vyznat?“ myslí si Gizem a přímým pohledem bez jakýchkoli výčitek svědomí kouká na páníčka s tím, že tentokrát je v tom zcela nevinně.

V pozdní odpoledne pak aby ji přešly roupy, dostane čumina trochu do těla: za slunečného počasí vyrazí s dvounožci na „dlouhý okruh“ zakončený příjemným posezením u žejdlíku a pak už honem honem domů, na večeři a padnout…