„Tak to dosrkej a jde se, Samíci nepočkají,“ tahá čumina ráno páníčka z pracovny a přitom ji pramálo zajímá, že páník ještě nedopil svou ranní kávu, bez níž by byl zcela nemožný, stejně jako ji nezajímá, že by mohla v pracovně zaneřádit koberec krvavými stopami, které  po sobě zanechává. Ne snad, že by byla zraněná, ale dnes, přesně čtyři měsíce po porodu, je už v sedmém dni hárání.

Na procházce si Samík občas dovolí nějaký ten nemravný návrh, ale vše v mezích psího bontonu – ví, že kdyby se vnucoval příliš, Gizem by mu to spočítala. Ke konci cesty se naše čtyřka potkává se zvláštní trojicí – kokršpaněl, paní a její syn (více o nich  v příběhu S jednoduchými to není jednoduché). Gizemin páníček zůstává v klidu – kokršpaněl je psí kluk a s čuminou ho potkali už několikrát, nikdy nebyl žádný problém. Ovšem problém má tentokrát chudák on: zřejmě těžce nese, že ho nikdy, dokonce ani zde, na louce, nepustí z vodítka a závidí Gizem a Samíkovi jejich volnost, a tak vypustí směrem k čumině signál, který zachytí jenom ona – žádné vrčení, nic, co by mohlo dvounožce varovat, jenom jakýsi vzkaz pohledem, kterému rozumí jenom psi. A je oheň na střeše, resp. tlama v kokršpanělově kožichu! Kdepak nějaké volání, tady musí páníček zakročit ručně. Přiskakuje ke Gizem a v duchu se modlí, ať je rychlejší než ona, ať ji stačí chytit dřív, než čumina chytí kokršpanělího kluka a dá mu smrtícího zubatého hubana.
Ale jak se točí kokršpaněl dokola okolo svého pána a stejně tak s ním dokola běhá čumina, která se mu snaží dostat na krk, není snadné rozvášněnou psí holku chytit. Až se to  konečně daří: páník drží Gizem ve výšce za obojek a za srst a patřičně nahlas jí vysvětluje, že právě udělala kardinální blbost, že tohle se zkrátka nedělá.
Když po chvíli kokršpaněl v doprovodu svých pánů rychle mizí z dohledu, říká Velkej Sam: „Ten jejich pes na nás vždycky vrčí. Ne že by to byl nějaký útočník, ale bojí se.“
Těžko říct, kde se stala chyba. Oba páníčci se domnívají, že na vině je to, že kokršpaněla vždy v obavě, aby ho někdo nenapadl, jeho páníčci vždy brali stranou od jiných psů, a to tak důsledně, že z něho udělali bázlivé, hysterické zvíře.

Když pak míří Gizem s páníčkem domů, říká páníček pejsce: „Co blbneš, pséče? Takovej malej pes, ještě k tomu kluk – a ty se do něho pustíš, jako by ti šlo o život.“
„Hele, může si za to sám. Nejprve se podíval blbě na Samíka, pak dokonce i na mě – a to neměl dělat… Holka nebo kluk, to je mi fuk. Posunky na mě nebude dělat nikdo…