Jestlipak víte, kolikátýho dneska je? Asi tušíte, když jsem se tu zase objevil… Určitě dychtíte po nových informacích, páč vás jistě zajímá, jestli mám co do tlamy a jestli mě ti mí dvounožci neutejrali k smrti, že jo? Zatím ještě neutejrali, ale jestli budu muset pořád tak dřít, bude to co nevidět. A krom toho mi ještě fotřík hrozí fyzickou likvidací s tím, že některý náhradní díly ze mě prodá pro použití v kožešnickým průmyslu. No fakt, nekecám, takhle brutální ten můj páník je.

Asi jste moc rozumu nepobrali, když tomu nerozumíte, tak speciálně vám to vysvětlím polopaticky: Jak už dávno víte, fotřík mě nutí dřít na zahradě (při sekání trávy, stříhání vína, skládání dřeva), teď už je mu to dokonce málo a chce po mně, abych mu pomáhal se stavěním PC. Tak jsem si řekl, aby na mě neházel nový a nový povinnosti, že ho překvapím vlastní aktivitou a pomůžu mu s deplevelizací. Vím, jak se to dělá, tuhle jsem ho pozoroval, jak se s plevelem potýká a jak potom skuhrá, že ho bolí hřbet. Nevím proč, nic namáhavýho to není, asi je to tím, že už je starej dědek. Když jsem se do práce pustil já, bylo to raz dva. Vybral jsem si pěkně vzrostlej plevel, kterej vyrostl v mým trezoru. Cože? Že nevíte, že mám trezor? No jasně, že mám – do něj si zahrabávám mňamky, který nespořádám hned. Tak jak jsem tam viděl tenhle plevel, párkrát jsem hrábnul a bylo hotovo. Jenomže tomu mýmu dvounohýmu podivínovi se nezavděčíte – když zjistil, co jsem udělal, namísto poděkování a pochvaly začal láteřit až hanba. To vám byly takový výrazy, že se stydím ještě teď. A vlastně jsem ani nevěděl, proč mi nadává – než bych ho poslouchal, raději jsem vzal kramle. „Asi jsem to neudělal důkladně,“ říkal jsem si. A bylo to tak: Představte si, že další den tam ten plevel vyrostl zase! „Jsem já to ale mamlas, pak nemá bejt taťka naštvanej,“ řekl jsem si a vyhrabal jsem tu potvoru nejdůkladněji, jak to jen šlo. Jenomže dočkám já se někdy pochvaly? Hádáte správně, nedočkám! Zase jen nadávky, který raději ani nebudu opakovat, páč jsem slušně vychovanej (Není divný, že jsem slušně vychovanej, když mě vychovával takovej hulvát?) a výčitky. Další den jsempochopil, že hněv padající na moji nebohou psí hlavu byl oprávněnej a vy už asi tušíte, proč. No jasně, ten plevel tam zase rostl! „Ne, nesmíš to vzdát, jsi bojovník!“ problesklo mi hlavou, a hrabal jsem tak, jako snad ještě nikdy v životě, abych se konečně dočkal pochvaly. Marně. To bylo zase křiku a nadávek! Dokonce mi začal vyhrožovat, že mi najde novýho páníka! Prej mě přenechá nějakýmu čínskýmu kuchaři a ze mě si nechá jen mojí huňku, ze který nechá udělat paničce boa. Pravda, u kohokoli jinýho bych se měl líp, než u toho mýho tyrana, to je jasná věc, u kuchaře obzvlášť – jenomže co by mi asi tak čínskej kuchař mohl vyvařovat? Myslím, že čínská kuchyně by mi asi moc nejela. A copak já bych si asi tak povídal s Číňanem, když čínsky neumím ani štěknout? Asi to budu muset s tím svým hrubiánem vydržet, obzvlášť teď, když už vyměkl a řekl, že si mě asi ještě chvíli nechá. No jasně, že nechá, páč potřebuje hlídat zahradu, páč sem prej chodí nějakej škůdce. Já ho sice ještě neviděl, ale jestli sem chodí, já ho určitě vyhmátnu a pak si ho podám, až z něho budou cucky lítat. Onehdá jsem totiž zaslechl, jak fotřík povídá do telefonu: “Ten hajzl mi vyhrabal čerstvě zasazenou borůvku. A kdyby jen jednou, udělal to třikrát! Tak jsem ji nakonec raději zasadil jinam…“ Takže ten zločinec tu byl už třikrát a já ho propásl, tak se za to teď stydím. Omluvou mi může bejt to, že jsem asi po vykonaný dřině tvrdě usnul a ten hajzl, jak ho taťka nazval, zneužil situace. Ale jednou ho určitě dostanu…

Uplynulej měsíc byl mj. ve znamení změn. Sice jen dvou, ale zásadních: Jednak posekali džungli, ve který už jsem nebyl ani vidět (Což mi vyhovovalo, ale fotřík byl poněkud nervózní, když netušil, kde jsem.), jednak po necelém roce zmizela popelnice na kolech, která sloužila i jako nocležna pro dvounožce, který nemaj vlastní boudu.

My boudu naštěstí máme a máme taky plno prima sousedů. Hlavně děti jsou fajn. Ty mě mají tolik rády, že nám před bránu umístily výstražnej nápis (Chybu ve jméně jim odpustím.) v obavě, aby mě někdo nezašlápl.

Jo a taky se musím přiznat k tomu, jak jsem taťkovi ublížil. Ale tentokrát nerad, fakt. Šli jsme ven, a než fotřík odemkl a otevřel branku, cvaknul mě na vodítko, V okamžiku, kdy branku otevíral, netušil ani on, ani já, že hned za plotem vedle branky je kolportér (vedle branky jsou u plotu vysoké a husté cypřišky, skrz něž není vidět). Samozřejmě nic netušící kolportér. A tak v okamžiku, kdy se branka otevřela a já šel na chodník, vystartoval jsem, zaskočen jeho přítomností, po tom drzounovi, kterej nám strká něco do schránky. Nečekal to ani on, ani fotřík, kterej mě sice držel na vodítku, ale protože nechodil do Pionýra, heslo „Buď připraven“ je mu cizí, a tak si sedřel tlapku o betonovej sloupek. Ale asi přece jen trochu připravenej musel bejt, páč mě udržel a černá kronika v novinách nepřinesla senzační zprávu o brigádníkovi, který nasadil vlastní život při plnění bídně odměněných povinností.

A to je asi tak všechno, co vám dneska napíšu, páč si samozřejmě víc nezasloužíte a hlavně už se mi nese pořádná flákota. Dneska jsou mi totiž přesně 4 roky! Tak se mějte fajn a snad zase za měsíc.