„Samíku, jsem vážně nemocná,“ oznámila na pravidelné ranní procházce Gizem svému nejmilejšímu čtyřnohému kamarádovi, který zůstal stát jako opařený.

„Copak ti je, chudáčku?“ zeptal se jí roztřeseným hlasem, přičemž jen tak tak že mu slza neskanula z jeho milého labradořího očka.

„Mám poškozenou vratiklapku, a to zřejmě nevratně,“ vysvětlila Samuelovi čumina.

„Co že máš poškozenýho?“

„No přece vratiklapku, tedy zpětnou klapku v tlamičce…“

„Hele, já nic takovýho nemám,“ opáčil Samík.

„Já myslím, že máš, jen o ní nevíš. Posledně jsem tě pozorovala – dostal jsi kus chleba a jak v tobě zmizel. Já s tou mojí chorobou to mám tak, že když dostanu od paničky kousek chleba se salámkem, tak ať dělám co dělám, ať se snažím sebevíc, vklouzne do mě jenom ten salámek a v momentě, kdy by měla zafungovat vratiklapka – nic! Chlebík normálně vypadne z tlamičky ven. Jediná šance, jak ho do mě dostat, je ta, že se chlebík udělá míň třece odpornej…“

„Co že se udělá?“ zůstal Samuel stát s otevřenou tlamkou.

„Ta nevzdělanost, to je děs. Měl bys začít chodit do školy… Když se chleba udělá míň třece odpornej, znamená to, že se u něj sníží třecí odpor. A docílí se toho tak, že se pěkně pomaže máslíčkem – čím víc maslíčka, tím lépe… Tak takhle moc jsem já chuděra nemocná. Ale nebul, ty krokodýlí slzy si schovej pro jinou příležitost. Prý se i s takovým hendikepem dá žít plnohodnotný život, tak se s tím nějak vypořádám…“