Tak začala zimní olympiáda a spolu s ní o sobě dává náhle vědět i pomalu se blížící jaro. Zbytky sněhu roztály a louky začaly nabízet svoje doposud ukryté poklady, které už v mrazu pod botami nekřupou jako dřív, ale nevoňavé nosí se do příbytků nalepené na podrážkách bot.

Gizem má už šestý den od Samíka pokoj, zaláskování ho přešlo, dokonce už namísto čumině zase dává přednost piškotům.

Ač se páníčci snaží sebevíc, sledují bedlivě její chování, není nic, z čeho by se dalo usuzovat, zda zabřezla či nikoli – je stále stejný honicí pes (když neustále honí páníčky, aby jí otevřeli dveře, a to i v noci), stále zaujímá strategické polohy pokud možno co nejblíž kuchyňské lince či stolu, děje-li se tam zrovna náhodou něco, z čeho by mohla mít žerný užitek, stále nasazuje pohled hlady týraného zvířete v okamžiku, kdy si dvounožci chtějí sami dopřát kus žvance, i nadále bývá na soustředění, tedy soustředí pohled na páníčky, které se snaží zhypnotizovat tak, aby jim kus dobroty upadl…

„Podívej, jak je krásná,“ říká její „ségra“, když Gizem nahodí smutnou žebravou masku.
„Jo, to ona umí, když chce. Je vyčůraně krásná,“ konstatuje páníček, ale samozřejmě vyměkne – nedá mu to a té chlupaté potvoře nějaký ten desátek z konzumované dobroty obětuje.
Na verdikt, zda bude čumina mámou, si holt musejí všichni ještě devět dnů počkat…