Dnes ráno napadl sníh. Na rozdíl od řidičů, kteří spílají neschopným ústeckým silničářům (ačkoli pro jejich omluvu nutno podotknout, že kdo mohl koncem ledna očekávat sníh, že…), Gizem má z nadílky neskrývanou radost. Běhá sem a tam, noří čumec do studeného bílého potěšení a když potkává na louce Samíka, získává okamžitě zapáleného spojence pro zimní radovánky.

I když Gizem hárá, Samík je zatím zdrženlivý, jen jako správný gentledog psí slečnu očichává, větší důvěrnosti si nedovoluje. Pobíhají spolu po louce, čtou vzkazy od jiných psů a sami na ně odpovídají. Čumina je velmi zdatný respondent, odpovídá na tolik dotazů, že se její páníček často diví, kde jen se to v té holce bere. Tolik inkoustu, kolik ho spotřebuje, snad ani nikdy nevypije…

„Jé, ty čůráš na kluka,“ zvolá najednou Samík na Gizem.
Ta se lekne a okamžitě místo, kde zanechala vzkaz, začíná prohrabávat. Přece tam pod sněhem toho dvounožce nemůže nechat, musí ho zachránit! Hrabe, hrabe – a nic!
„Co povídáš, vždyť tu žádnej kluk není! Že ty si ze mě utahuješ, prcku zrzavej?!?“
„Ale ne, nemyslel jsem to tak, jako že čůráš někomu na hlavu, ale že čůráš jako kluk…“
„Jo aha, tak to jo. V tom případě beru prcka zrzavýho zpět, ty můj medovej kamaráde. To víš, když je fofr, je to takhle pohodlnější a rychlejší,“ dodává Gizem, jde k popsanému keříku, který očichá, zvedne jednu nožku a nechá vzkaz…