„Co chceš, obludo? Vždyť to nejsou ani dvě hodiny, co jsi obědvala! To není pro tebe, to se chystá na večer.“
„Vy vůbec nectíte starý, osvědčený moudra a úsloví…“
„Jaký máš na mysli? Například že máme zůstat o hladu a všechno odevzdat tobě?“
Čumina se na chvíli zasní. „Tak doslovně ne, ale význam má starý anatolský úsloví, který mám na mysli, docela podobnej: ,Nech to koňovi, má větší tlamu‘…“
„Tak tady máš koni něco do tý tvojí velký tlamy a oblíkat, jde se na dlouhou“ a v zubatém kráteru mizí hovězí odřezek.
„Dlouhou já ráda – ale v tomhle vedru?“
„V tomhle vedru bude dlouhá s motivačními prvky, neboj,“ chlácholí psinu páník, strojí ji do obojku a společně s paničkou vyrážejí na dlouhou procházku.

„Hele, už mám jazyk na vestě,“ začíná po půlhodině chůze lamentovat čumina. „Co bude s těmi motivačními prvky?“
„Právě jsme u prvního.“
„Rybník!“ Gizem všem škarohlídům, kteří si ji dobírají, že se koupání vyhýbá obrovským obloukem, ukazuje, že to vůbec není pravda a vrhá se do vody (viz foto).

Poté, co se občerství pejska, je řada i na dvounožcích, kteří si na zahrádce vesnické hospůdky dávají vychlazený zlatavý mok. Pak se všichni zvedají a vydávají se na další cestu.
„Jé, to je ale ohromnej pes,“ užasle kouká na čuminu kolemjdoucí paní. Copak to je zač?“
„No, zač by byla? Za pár kaček…“
„To jsem zrovna nechtěla vědět,“ vysvětluje paní a vyptává se dál. Jaká je to rasa?“
Kdo ví, zda je to horkem působícím na hlavu či neodolatelnou chutí z dámy si vystřelit, každopádně se paní dozvídá: „To je čivava.“
Paní stojí, nevěřícně kouká: „Ale to snad ne! Čivava je přece malinká a tohle je obrovský zvíře!“
„No fakt, paní, čivava. My ji kupovali zlevněnou bez papírů a ona asi nějak přerostla či co. To víte, u štěňátka nepoznáte, co je to zač. Když jsme to chtěli reklamovat, pán nám řekl, že jde o anatolskou čivavu a u těch že člověk nikdy netuší, co z toho bude. Tak teď holt máme tuhle obludu, která nám všechno sežere. Když se chceme sami najíst, musíme si najít nějakou oběť, která nás pozve na jídlo k sobě či do hospůdky. Když se na vás tak koukám, necítíte se sama? Co byste řekla večeři v naší společnosti?“
Poslední slova míří už jen do obláčku prachu, který dáma po sobě zanechala, aniž by se stačila rozloučit…