„Fuj, nesmíš!“ Ale kdepak, v takto vyhrocené situaci není samozřejmě žádný povel nic platný. Gizemin páník k ní přiskakuje, jde tu o život!. Obojek je příliš daleko, a tak popadá čuminu za huňku – zabrání tím smrtícímu úderu….

Přitom vše začalo tak nevinně: Naše dvojice za doprovodu „Samíků“ kráčela loukou, psi samozřejmě navolno, když se objevil jeden ze sousedů venčící dvojici svých psů. Soused je „salámista“, o vodítku jaktěživ neslyšel, ale na jeho psy si čumina zvykla, stejně tak jako na časté výpady toho malého, uštěkaného naháče. A tak, když se k sobě blížili, zůstával Gizemin páníček v klidu. Ví, že je na ně jeho pejska zvyklá. To Velkej Sam byl naopak trochu nervózní: Samíkovi se nějak nechtělo přivolání poslechnout a šel chlupáče uvítat. Ale ten větší ze psů se s cizími psími kluky nekamarádí a kdo ví, jestli by nechtěl načechrat Samíkovi jeho zrzavou srst. Už bylo mezi nimi jen pár metů, když v tom k Samíkovi přiběhl ušňafaný prcek a začal si na Gizemina kamaráda otevírat svoji malou, nevymáchanou tlamičku. A to je něco pro Gizem -jakmile viděla, že si na kámoše někdo dovoluje, vzdálenost dvaceti metrů jako by neexistovala: nabrala rychlost a v mžiku byla u naháče, který se obořil i na ni.  To ovšem neměl dělat. Gizem po něm vystartovala  a v posledním okamžiku ji zastavila páníčkova ruka.

„Jsi úžasná, díky,“ říká teď Samík své ochránkyni. „Ale to jsi nemusela, tomu prckovi bych se dokázal ubránit i já,“ říká a s láskyplným výrazem vzhlíží do výšky ke Gizeminým očím.

Doma pak pejsku čeká milé překvapení: Dopis od Širinky! Ihned otevírá obálku, z níž kromě dopisu vypadávají i fotografie, a hltá řádky psaní od nejmladší ze svých dcer. Psaní, které se od těch minulých zase trochu liší: je psáno úhledněji a i chyb je v něm mnohem, mnohem méně:

Milá maminko,
moc ťi děkuju zá krásnej dopis. Začnu ťím jak sys stěžovala na dědu že je na tebe jako na psa. Taxem to pocíťila i já na vlastňí kůži. Moje kamarátka a paňička se nechala ovlivňit a i když je na mně pořád stejně hodná tak opčas když dělám něco co se jí nelíbý tak na mě zvíší hlas na tolik že se leknu a raději svoje jednáňí neopakuju. A při tom sou to samí prkotiny. No uznej co je špatnýho vzít si sem tam ze stolu nějakou dobrůtku? Vždyť sem člen rodiny.
A mám pro tebe jednu smutnou správu. Když si moje paňička a kamarátka přečetla ten poslední dopis ot tebe tak řekla že takhle by to dál nešlo. Že prý maříš její úsilý naučit mně pravopisu a ot příště mě prý nenechá dopisy číst ale bude my je přetčítat. Prej aš do tý doby než budu umět psát bes chyb.
Jinak se tu mám skvjele a všichňi mně mají ráďi a já je mám taky ráda. Uš mám za sebou posledňí očkováňí a tak uš poznávám okolňí velký svjet. Chodíme teť s páňíčkem do školky. Téda to je něco! Tam je tolik psích kámošů! A taky choďíme ven na prochásky. Je to krása se bez voďítka probjehnout v lukách. Kubíček mi při tom dělá společnost a ukazuje mi místa který sou pro mně nový.
A právě teť mě tahá od psaní že prý se jde na prochásku. Taková nabítka se neodmítá to sama uznáš. Taxe mějte fšichňi krásně a ať se zas přijedou poďívat jaxem povyrostla.
Milión pusynek na čumáček ťi posílá tvoje
Širinka.

„Ti toho nadělají kvůli nějaký češtině,“ myslí si Gizem a s pýchou si prohlíží snímky, na nichž je její nejmladší dcera, její Širinka.