„Díky maměnko za vychování, neboj, nebudu ti ve světě dělat ostudu,“ říká Adélka s nuceným úsměvem a se zadržovanou slzičkou v oku. Adélka už umí téměř vše, co bude v životě potřebovat: umí žrát a pít z misky i jezírka, kousat a štěkat, zastřihávat stromečky, dolovat krátery, cupovat boty, dělat loužičky i tam, kde je to nežádoucí a loudit už umí taky velmi obstojně. Kdepak, ani ona, ani Širinka se ve světě neztratí. Do světa vyráží jako pěkně rostlá holka, váží 8,7 kg, jejjí mladší dvojče 9,6 kg.

Jako by všechny tři pejsky od rána tušily, že nastal ten den, zřejmě naschvál dělají páníčkovi loučení ještě těžší: hrají si spolu, odpočívají spolu – a páníček, vědom si moc dobře toho, že jsou to poslední okamžiky, kdy jsou všichni spolu, nemůže se na to chlupaté spolčení vynadívat a fotí, fotí, fotí…

Viděli jste někdo synchronizované odpočívání? Že ne? Adélka s mámou vám ho předvedou. Celý den je především odpočinkový – co v takovém vedru dělat, že?

Když chce Adélka po mámě, aby jí dala ještě naposledy trochu cucnout mlíčka, nedá. „Macecha!“ utrousí potichu ukřivděně a jde si hrát se slepicí od paní Vlkové – jenomže krkavčí máma ji Adélce ne a ne nechat. „Kašli na ni, ať si ji třeba sežere,“ šeptá Širinka Adélce. „Zaskočíme tu hořkost zapít, co říkáš?“ A obě jdou spláchnout žal nespravedlivého světa několika loky znamenité vody z jezírka.

Po poledním klidu je rušno v kuchyni – Gizem následována nejmladší ze svých dcer loudí a loudí, zatímco Adélka paniččiny zamítavé posunky odměňuje loužičkou.

Vtom se venku něco děje – Gizem štěkne, vyskočí na plot a když páníček na postavu za plotem promluví, Gizem se zklidní. Docvakne jí: „Jo aha, ty jdeš žádat o tlapku mojí dcery! Tak se ukaž, panáčku, ať si tě můžu pořádně prolustrovat.“ A protože se pan Ťupa zdá čumině důvěryhodný a sympatický, nechá Adélku, aby přiběhla a s novým páníčkem a kamarádem v jedné osobě se seznámila. Jen společně se Širinkou a svojí babičkou Kristinkou celou seznamovací proceduru bedlivě sleduje.

Páníček si ještě nějakou dobu s panem Ťupou povídají a nastává čas loučení. Ještě posledního hubana mámě, ještě poslední sesterský kousanec ségře: „Ségra, měj se krásně, ať jsou na tebe hodní. Na mě určitě budou – kdyby ne, beru kramle a natotata jsem zpátky.“
„Jasně, kdyby něco, taky bych se vrátila, neboj…,“ a Širinka dává Adélce poslední štulec.
Nejstarší z Gizeminých dcer ještě musí udělat kolečko z rukou do rukou: od Míši přes paničku až k páníčkovi. „Tak dost, nebo si mě umačkáte! Vždyť se uvidíme, nebojte. Slíbili jste, že se za mnou přijedete podívat – je to tak, ne?“ S otázkou v očích se dívá na páníčky a když kývají, uklidňuje se. „Však neputuju na konec světa, i když mi budou společnost dělat i klokani…“
„Tak ne abys nějakýho sežrala, potvůrko! A koukej taky poslat pohled!“
„To si ještě rozmyslím… Ale když se o mě budou dobře starat a krmit mě, tak se vačnatci o svoje životy bát nebudou muset. A teď už mě páníčku odnes, loučení je na prd.“ A rychle bere svůj raneček s buchtami na cestu, hračkou a miskou a v páníčkově náruči míří do auta. Ještě poslední pusa od páníčka a automobil se dává do pohybu. Adélka se ani neohlédne, nechce, aby páníčci, Míša, prababička, máma a ségra viděli, že slzičky už zadržet nelze. Kdyby se však otočila, naskytl by se jí obraz totožný: na krajíčku mají všichni.

A když už není zvuk motoru odjíždějícího auta slyšet, odebírají se všichni domů zopakovat si ještě poslední společné okamžiky. Ty krásné vzpomínky s nimi zůstanou navždy…